Reality depresses me. I need to find fantasy worlds and escape in them. - Noel Fielding

druhá část

7. července 2015 v 22:57 | N.M |  Strastiplná cesta
Svět se roztříštil na miliardy nepatrných střípků, zem pod nohama zmizela kamsi do neznáma a všechno zčernalo. Plula jsem černým vzduchoprázdnem, ztuhlá jako prkno z očima vytřeštěnýma dokořán. Pak se nic nedělo, nikde se neozval jediný zvuk, ani já ponořená do šoku nevydala jediný hlásek. Jen moje maličkost neustále letěla a zvolna se otáčela.
Asi po pěti minutách mi po tvářích začaly stékat slzy, přede mnou se začaly míhat tváře členů rodiny a posléze můj celý docela krátký životní příběh. Moc jsem toho tedy za svůj život nestihla, nenavštívila jsem vzdálené cizí země, nikdy jsem neletěla letadlem, většinu volných dnů a nocí, jsem namísto dovádění se spolužáky na diskotékách trávila doma, nebo v knihovně.
Čert vem diskotéky a společenské akce, adrenalinové sporty a šikmé stavby stovky kilometrů od mé domoviny. Chtěla bych jen znovu otevřít další knížku, pohodlně se usadit do měkkého křesla. Chtěla bych si ještě jednou sednout s rodinou k společnému obědu, večeři. Pohádat se s bratrem a vyhrožovat mu smrtí. Prostě bych se jen ráda vrátila do mého úžasného života, plného stereotypů.

Tma za mnou, nade mnou, pode mnou i vedle mě. Po stereotypním životě, ještě stereotypnější život po životě.
Je tohle tedy doopravdy konec? To v té krabičce byla opravdu výbušnina? Vybouchla mi přímo do ksichtu a zanechala po mém já, jen kusy bývalé živé hmoty, jež je nutno pečlivě seškrabat ze zdi?
Je tohle ono? Je odpovědí na věčnou otázku lidstva co nastane po smrti, věčná tma?
No potěš pánbůh.

Ale, pokud je tohle opravdu místo kam přijdou všichni nebožtíci, tak tu někde přece musí být spousta dalších lidí.

Vypnula jsem autopilota, aneb přešla jsem z pasivního plachtění na cílený aktivní pohyb a to směrem dolů, tedy tak se mi to z osobního pohledu jevilo. Vzhledem k situaci, kdy se v okolí nenacházel jediný orientační bod, to ale mohl být směr naprosto jakýkoliv.

Po dlouhé době naprosto nesmyslného poletování, v době kdy jsem myslela že vyčerpáním znovu zemřu, kdy se poslední naděje schovaly pod kamenné náhrobky, narazilo do mě z boku cosi velkého. Hodně velkého a velryba to nebyla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama