Reality depresses me. I need to find fantasy worlds and escape in them. - Noel Fielding

Augustus Pudl a propiska pravdy 6/6

8. prosince 2013 v 16:21 | Nikola Marešová |  Augustus Pudl a propiska pravdy
Když se Václav Potměšil probudil byl více než zmatený. Poněkud nejistě si vzpomínal, že šel na oběd. Ten byl samozřejmě jako obvykle ni moc : málo masa, hnusný těstoviny, celé zalito v UHO - univerzální hnědé omáčce. Když odcházel cítil jak jeho žaludek protestuje a chce poslat snědené jídlo k reklamaci, snažil se to nevnímat a šel ven z jídelny, chtěl si před další hodinou ještě zakouřit. Pak najednou všude kolem zavládla tma.

Václav zamžoural očima, nad ním se skláněly dvě postavy s důvěrně známými tvářemi. "Co si vy dva my...." vykřikl a Augus mu rychle překryl ústa rukou. "Zmlkni," zašeptal, na tváři děsivý úsměv. "Jenom se tě na něco zeptáme a pak můžeš jít."
"A nešlo by to jinde?" zeptal se podrážděně Václav. "Smrdí to tady."
Všichni tři se tísnili v malé záchodové kabince, která jak si správně Potměšil povšimnul, smrděla.
"To je tim, že lidi neuměj splachovat." přikývl Augustus.
"A někdy tim, že se neuměj trefit." připojil se Marek.
"Puste mě vy haj..." snažil se Potměšil protestovat, ale ruka mu znovu zacpala ústa.
"Zmlkni."
"Stačí když nám řekneš, co chcem vědět a můžeš jít."

Oba dva pozorně poslouchali, nejdříve nechtěli Potměšilovi věřit, ale ten příběh měl koneckonců něco do sebe.
"Pokud to dobře chápu tu propisku by měl mít Karel."
"Jo." zavrčel Václav, "už můžu jít?"
"Když to nikomu neřekneš."
"A kdo by mi to asi věřil." odfrkl si Václav a zvedal se ze země.


V rohu u zdi se krčil sedmnáctiletý vychrtlý chlapec, klepal se strachy. Za okamžik to přijde, dostane ránu. Obrovská masitá pěst se napřahovala k úderu, její majitel se spokojeně šklebil. Někdo si hlasitě odkašlal.
"Doufám že víš, že agrese je známkou slabosti?"

Útočník i jeho oběť se zmateně rozhlédli.
"Pudle?" Hrudka nespokojeně zamručel, jednou si kopl do krčícího se studenta a poslal ho pryč. Potom co jeho plánovaná oběť pro dnešní den utekla, otočil se Karel zpátky ke kudrnatému chlapci. "Co chceš."
"Sešit, ještě stále si mi ho nevrátil."
"Di do p*dele."
Augustovu tvář zhyzdilo zamračení, už ho to začínalo štvát. "Chci zpátky svůj sešit." prohlásil rezolutně a zkřížil ruce na hrudi.
"Už ho nemám."
Modrooký chlapec překvapeně zamrkal. "Jak to myslíš, že ho nemáš?"
"Omylem jsem ho spálil." řekl Karel, úsměv na rtech ho usvědčoval ze lži.

Hrudka neměl ani dost času na to, aby si řádně užil vztek a rozhořčení na tváři spolužáka. Najednou byl mrštěn proti zdi, kopnut do jeho nejcennějšího vybavení a bouchnut pěstí do žaludku. Choulil se na zemi a přemýšlel, kde se to v tom šprtovi vzalo.
"Na sešity jsem háklivej." dostalo se mu vysvětlení.



"Máš ji?"

"Jo."

"Co ti trvalo tak dlouho, stačilo jen malý zdržení."

"Potřeboval jsem si něco vyřídit."

"Aha, co s tim teď budeme dělat?"

Marek vzal propisku do ruky a zmáčkl ji. CVAK, CVAK, zacvakala vesele.

"Možná by se hodila policii."

"Jo, možná. Nebo by se hodila mě."

"Ani s tim nezačínej."

"No tak. Potřebuju si vylepšit známku z matiky."

"Budu tě doučovat."

"Ne!"

Na chodbě před nimi se z ničeho nic objevil dědeček. Byl malý, s dlouhou bílou bradkou a optimistickým úsměvem na tváři. Kdyby jste ho měli popsat jedním slovem, vypadal kouzelně.

"Dobrý den, mládenci. Byli by jste tak hodní a vrátili mi moji kouzelnou propisku."

Marek si přitiskl propisku k hrudi, v marné snaze ji ukrýt. Proč všichni mohli a on ne. Dědeček natáhl ruku. "No tak, chlapče."

Marek si hluboce povzdechl. To prostě nebylo fér.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama