Reality depresses me. I need to find fantasy worlds and escape in them. - Noel Fielding

School of the darkness

8. listopadu 2013 v 13:02 | NM |  Povídky
Jednou v noci v malém ztichlém městečku se starými omšelými budovami, autobusovým nádražím, kde byly jízdní řády přesné asi jako švýcarské hodinky vyrobené v Číně, bistrem kde si můžete zakoupit hafburgr či mňauburgr za fantastické ceny a samozřejmě překrásnou radnicí. Si učitelka, vyučující na střední škole příběhy mrtvých, vyrazila na půlnoční procházku. Prošla ztemnělou álejí, kolem garáží a zdemolované autobusové zastávky až stanula u velkého kopce. Nebylo to na něm vidět, ale byl to velmi používaný kopec, po té asfaltové cestě přijížděly autobusy se školáky ze vzdálenějších krajin, spolu s auty starších plnoletých studentů řítících se po silnici plnou rychlostí, nedbající na vlastní bezpečí ani ostatních žáků šlapajících kopec po svých. I ona tudy každé ráno chodila, škrábala se na vrchol společně s ostatními spoluobčany, k nevzhledné krychli obarvené na béžovo.

Případný pozorovatel by měl za to, že nahoře u školní budovy půjde prostě dále doleva směrem k zámku a o školu nezavadí ani pohledem. Učitelka ovšem provedla pravý opak, trhanými pohyby se prudce otočila a namířila si to přímo k hlavnímu vchodu. I zdálky bylo jasně patrné, že jí musí ovládat nějaká tajemná síla. S nevidomýma očima otevřela bez potíží uzamčené dveře a vstoupila do budovy. Pomalu jako duch se plížila školou, svými zablácenými, špinavými botami ničila dílo uklízeček. Nakonec vyšlapala po schodech až do nejvyššího patra budovy, do staré nepoužívané třídy, která měla už pouze jeden jediný účel a to skladovací.
V místnosti byla opravdová horda nepotřebných, starých nebo špinavých věcí. Z hnědých zaprášených skříní v zadní místnosti na občasné návštěvníky zírala skelnýma očima vycpaná zvířata, jenž dříve asi sloužila jako pomůcky na biologii. V pravém rohu pod nimi také postával zástupce "lidského druhu". Kostra, která byla dříve u studentů oblíbená pod jménem Karel, měla nyní na dvakrát zlomenou pravou nohu, spolu s výronem nohy levé. Na levé straně od Karla pak ležela spousta papírových krabic, které nikdy nebyly otevřeny a zřejmě ani nikdy nebudou. Pod lavicemi a na rozmlácených židlích prodlévalo velké množství odpadků, jako jsou : papírky, plast, prázdné a poloplné petlahve a dokonce jedna hnijící a silně zapáchající svačina.

Puch však paní učitelku ani v nejmenším neodpuzoval, když dennodenně přecházíte z třídy do třídy plné smrdících studentů po tělesné výchově zvyknete si na všelicos. Ludmila Tancošová žena středního věku, útlých tvarů a převelice zářivé oranžové hlavy přistoupila k tabuli. Z hlubin své tašky vyštrachala modrou křídu, přiložila přesně doprostřed tabule a krouživými pohyby zápěstím napsala ono SLOVO, nebo to byl možná onen SYMBOL, to se nedá přesně určit. Jedno však bylo jisté ať už bylo na tmavě zelené ušmudlané tabuli napsané cokoli, mělo to nějaký význam, magický význam. Hnědé oči s velice rozšířenými zorničkami si pozorně prohlédli vykonanou práci, Ludmila sotva znatelně přikývla a velmi lehce se usmála, pak dopadla na kolena a ruce stiskla k sobě jakoby v modlitbě. Nastal její osudový zlom, převrat v její kariéře. Venku se zvedl vítr, bušil do plastových oken, výhružně burácel, do té doby klidnou noční oblohu prořízl blesk.

Připadala jsem si poněkud nepatřičně. Po dlouhé a strašné nemoci, která mě zasáhla zrovna v nejrušnějším školním dění, jsem se notně oslabena s omluvenkou, "prosím dva týdny necvičit" vrátila do školy. Ovšem vypadalo to tam trochu jinak než předtím, ten nový vestibul se jim vážně povedl a to mi vždycky tvrdili, že škola nemá dostatek peněz. Vešla jsem do třídy, bylo právě 7:50 a všichni mí spolužáci již vzorně seděli na svých místech, nikdo nepobíhal kolem lavic, neodehrávali se mokré bitky s houbou na tabuli, dokonce ani nikdo neječel, neopisoval zapomenuté domácí úkoly a úlohy, dalo se to popsat jedním slovem mrtvo, nebo jak by řekli učitelé svatý pokoj. Začínalo mi být jasné, že nový vestibul asi nebude jediná změna, která se udála v době mé nepřítomnosti.
Zavřela jsem opatrně dveře, studenti v lavicích se ani nepohnuli, seděli jako zkamenělí a tupě zírali na tabuli.

"Hmm .... ahoj?" zkusila jsem navázat rozhovor. Od nikoho se neozvala žádná reakce. Pokud mě nešálil zrak byl podzim, že by si na mě vybrali apríla dopředu?

V první lavici seděl jako obvykle Lukáš, černé vlasy měl ulíznuté na patku a pod nimi obrovské, kulaté, černé brýle. Na sobě košili, která zřejmě kdysi patřila jeho dědečkovi a upnuté modré džíny. Byl nejstarší z celé třídy, možná proto, že prvák opakoval už po druhé. Také měl jako jediný z celé třídy řidičák, do školy jezdil velmi starým autem, o kterém mě nikdo nepřesvědčí, že prošlo technickou. Lukáš se do třídního kolektivu vlastně nikdy moc nezapojoval, většinou jen tak seděl v lavici a četl si nějaké filozofické dílo.
Naklonila jsem se přímo k němu, lokty se opřela o lavici, dlaněmi si podepřela hlavu a zadívala se hluboko do jeho pomněnkově modrých očí. Nezamrkal, ani jednou. Obvyklá ostrá inteligence, jenž uplatňoval při čtení těch filozofických děl, z jeho očí vymizela docela.
Rozpřáhla jsem se a udeřila ho do hlavy jeho vlastním penálem. Nic, vůbec nic. Na žádném obličeji, žádná reakce. To vypadalo zajímavě.

Ať se dělo cokoli mí obvykle hluční, uječení spolužáci stále čučeli na tabuli. No, tak to je zřejmě jedinečná šance předvést můj jedinečný talent.

"Nemáte někdo křídu?"

"Jasně, že nemáte." vedla jsem nadále monolog a rozhlížela se kolem. Já taky ne, ještě že na katedře jedna leží. Pomyslím si vesele a už se hrnu k tabuli.

BUM!

Polekaně se otočím. Všichni do posledního jedince měli na stolech sešity. Přiložím křídu na matnou plochu tabule, pomalým pohybem nakreslím kruh. Za mnou se ozve synchronní zacvakání propisek.
Vůbec jsem nepochybovala o tom, že si právě každý ve třídě nakreslil do sešitu kruh. Brzo mají v sešitech mnohem víc věcí: lva, kočku, učitelský sbor, Miloše ......
Kreslení mě tak pohltilo, že jsem si ani nevšimla, pro mě neznámého učitele, který právě vešel do třídy. Vůbec ho nezajímala pokreslená tabule plná mých krásných amatérských obrázků. Jednoduše přišel, vyrval mi křídu z ruky a začal psát. Výpisky ze svého předmětu pokrýval celou tabuli společně s výplody mé fantazie. Najednou si jako zázrakem všiml mne, zvedl mě do vzduchu a přenesl na jediné, zbývající volné místo. Pak jen stál a zíral. Třída ztichla ještě víc než před tím, veškerá pozornost se nyní soustředila na mou osobu.
Rozepnula jsem batoh, chvíli se v něm štrachala, vytáhla penál sešit. Jakmile jsem si začala psát výpisky učitel okamžitě odešel.

Další dvě hodiny byly snad úplně stejné, ďábelsky nudné a nezajímavé. Spolužáci byli tiší a přisedlí na svých židlích stejně dobře jako polyp. Na chodbách panovala mrtvá nálada a ani záchody nevítaly obvyklou záplavu malujících se děvčat, mačkajících se celou přestávku u jednoho maličkého zrcadla. Podívala jsem se na hodiny v mobilu a zjistila, že za deset minut by mi kousek od školy jel autobus. Hodina začínala asi za dvě minuty, vydala jsem se směrem k šatně a doufala, že nenarazím na žádného učitele, byli sice jaksi mimo, ale své hodiny brali pořád velmi vážně.

Na nejvyšší polici v pravém rohu, stála velmi staře vyhlížející kniha. Byla tam snad již odjakživa, měla ošklivou vyblitou zelenou barvu, kterou z větší části zakrýval prach, na šířku měřila skoro deset centimetrů a lezení k ní si vyžádalo nejednu židli.
"Psychické poruchy"
Jo přesně tu jsem hledala

V tureckém sedu na koberci obohaceném o spoustu bělostných chlupů z našeho psa jsem listovala zažloutlými stránkami, psychické poruchy od A až do Z, ale nikde žádná co by vystihovala to co se dělo ve šklole. Nikde nic co by mohlo najednou postihnout víc než 300 lidí.
Zaklapnutí knihy uvolnilo příšerně moc prachu a bůhví jakých jiných nečistot a ze mě pro změnu vymámilo kašel a velmi silné kýchnutí. Vstala jsem a vložila knihu do chaosu na mém pracovním stole, hned vedle kytice, povinné četby. Ti co vymýšlí seznamy literatury k maturitě, mají docela malé ohledy k dokonalým dílům fantasy a scifi. Malá i velká ručička na nástěných hodinách se doplížily až ke dvanáctce. Co k tomu říci, byla jsem doma opravdu brzo.

Ze dne ve škole se vyklubalo opravdu překrásné volno, skvělý jídlo v čínské restauraci, čas na předčasný nákup vánočních dárků a dokonce i málo lidí v MHD. Skvělý den.
Přede mnou se otevřely prosklené dveře, ani v knihovně se to dnes moc nepřetrhlo. Vzorně jsem pozdravila pár zaměstnanců, na které jsem cestou narazila a zamířila si to směrem k odborné četbě.
Někde tam to bylo, ta úchvatná obří kniha, kterou bych si hned půjčila domů jen kdybych na to měla někdy alespoň trochu času, ten čas právě nastal. Opatrně jsem uchopila černé desky potažené klasickým obalem knihoven. Dvě možná tři kila toho, co jste vždy toužili vědět o magii a její historii.

Další den ráno, zapípal můj budík o dvě hodiny dříve, magie často vyžaduje příšerné daně za její moc. V garáži již bylo vše připravené, bílá křída, svíčka a nějaké další harampádí. Mou pozornost však jako první upoutala sušenka s karamelem, oříšky a no prostě se vším co nemůže postrádat žádná dobrá sušenka. Hladově jsem se zakousla a už s o hodně lepší náladou za stálého požvykování kreslila bílý kruh.

Tělem mi proudila energie v podobě cukru. Kolem nohou se mi obtáčel bílý kruh, bosá chodidla spočívala na pentagramu uprostřed, vně asi dva centimetry od okraje pak plápolaly na levé i pravé straně dvě černé svíčky. Rozpažila jsem ruce a řekla pár nesmyslných a však důležitých slov.
Připadala jsem si jako bych právě vylezla z černého kotle uprostřed hřbitova, znovuzrozená.
Někde za mnou se ozval mírný hluk, z černě natřených dveří vykoukla babička v županu, zašklebila se a pak se zeptala co chci k snídani. Nejistě jsem popošlápla. "Já si něco udělám." Merline, no to je trapný. V tu chvíli vyběhl ven ještě pes, prohnal se kolem mě jako neřízená střela, pak začal u branky štěkat na nějakého neznámého člověka.

"Mám ti udělat aspoň čaj," zeptala se, přičemž úplně ignorovala mou divnou ranní rozcvičku zahrnující svíčky a pentagram. Ona prostě jen chtěla někoho otravovat i kdyby to mělo být v půl páté ráno.
"Jo,dobře."

"A jaký."

"Co já vim, třeba černý."

"Včera jsem pekla koláč, nechceš...?"

"Ne díky, už jsem jedla." Na to se babička zatvářila zklamaně a rozzuřeně zároveň. "Přijď brzo ať ti nevystydne ten čaj." řekla a zmizela v domě a já zůstala opět sama. Snad nebude o tomhle incidentu vyprávět mámě.

Hluboký nádech a výdech, dýchacími cestami proudilo tolik vzduchu najednou, že to skoro ani neunesly. Kolem mě pochodoval dav školáků, obrázek přímo jako vystřižený ze Severní Koreje. Ruce se mi třásly a po skráních mi stékal pot, hlavou se mi hnaly různé myšlenky třeba: "proč na mě ksakru ta věc co je všechny ovládá nepůsobí", nebo "možná bych si měla najít jinou školu". A v neposlední řadě také : "Kdo všechny ty lidi ovládá." Setřela jsem si pot z čěla a zapojila se do pochodující skupinky, nebylo by dobré vyčnívat z řady. Kolem hranaté školní budovy se to rojilo jako v úlu či mraveništi a v tu chvíli mi to došlo. Královna to byla určitě příčina toho všeho. Takže za všechno může ředitelka? Tomu se mi nějak nechtělo věřit, sem tam mi sice připadala jako strašně neschopná osoba, ale celkově byla milá, hodná a přátelská. Ale jak je známo opravdoví šílenci jsou často nenápadní a až do chvíle kdy se rozhodnou ovládnout svět od normálních lidí k nerozpoznání.
Bylo za pět minut osm a na chodbě kromě mě už nikdo nebyl, dveře od dívčích záchodů při otevření mírně zaskřípaly a já vklouzla dovnitř, jak se dalo očekávat nikdo tam nebyl. Nejdříve jsem se protáhla a následně potom ještě hlasitě vysmrkala, ta rýma mě ani po dvou týdnech strávených doma v karanténě nepřešla. Zelený batoh zaduněl o béžové dlaždičky, už už jsem chtěla pokleknout a vytáhnout tu obrovskou černou knihu, když se najednou stalo něco opravdu neočekávaného, klika na dveřích se pohnula. V rychlosti byl batoh opět na mých zádech a já vplula do kabinky.
Děsně to tam smrdělo, asi to mělo něco společného s tím rozmázlým ho*nem přes půlku mísy. Z kabinky vedle mě bylo slyšet úlevné vydechnutí a pak proud .... no však vy víte čeho. Zřejmě i "zhynotizované" či "očarované" osoby měli stále své potřeby.

Neznámá učitelka si umyla ruce a odešla. Díky bohu, ten puch už se nedal vydržet. Přešla jsem do jiné kabinky, sklopila víko a posadila se pohodlně na WC, na klín si položila knihu, otevřela se přesně uprostřed.

Zabij svého nepřítele.

Znič přátelství nebo manželství.

Staň se upírem.

Listy zašustili, zatím jediný normální rituál byl ten, při kterém mě přistihla ráno babička. Ochranný, to mělo alespoň nějaký pořádný účel. Ne článek na to jak se stát upírem. Nalistovala jsem zpátky stranu 350 ještě jednou si to přečetla.

Vyvolání nosferatu:
Potřeby:



Svíce (barva a počet dle požadavků), podložka kde jsou písmena A-Z, číslice 0-9 a ANO; NE.

Dále Ochranný kruh (pentagram ve dvou-kruhu, mezi kterým vepíšeme formulky, nebo např. úryvky z bible. (Té křesťanské.)Dobře vábí díky doplněným znakům v kruhu kde je umístěn pentagram, navíc se jedná o obrácený.




Na kadidlo je podle uvážení, zda požadujeme přeměnu potřeba vlastní krev, smíchaná s vlasy na kaši podpálená uhlíky jako vykuřovadlo při akci. Je také možné užít zvířecí oběť jako předhození,podřezat hrdlo a prolít krev skrz oltář, namísto kadidla, nebo dokonce kombinovat obě metody najednou.Na místě musí být pokud možno bezvětří. Oltář, postačí jednoduchý, nahromaděná hlína či suk nějakého stromu z nekromantských bylin je nanejvýše vhodná pro tento rituál.

Nekromantské byliny : smrky,jedle,jalovec,tis,smuteční vrba,santal,pelyněk,levandule (není nutno použít všechny,postačí jen pár)

Kletba:
"Ve jménu země, ve jménu duše, ve jménu temnoty volám já tebe nosferatu!"
"Nominem Satan, nominem Lucifer, nominem Jesus Christus."
"Sám pobouřen útlakem lidské společnosti, odloučen od jejich přítomnosti a opovrhujíc jejich způsoby žádám tě nyní, zjev se a prokaž se!"
"Nominem Satan, nominem Lucifer, nominem Jesus Christ."
"Zjev se a prokaž se!!"


a) "Hleď, zde má krev doutná a odevzdává ti tak svojí oddanost, kterou já k tobě projevil" (použití kadidla)


b) "Poznal jsem již sebe sama a skrz oběť tobě danou a ve jménu krve, která prolita byla skrz mé ruce a jež nasáklá jest hluboko v oltáři." (použití oběti)


"Žádám tě nyní, učiň mne mrštným, učiň mne čistým, učiň mne rychlým.
Učiň mne bytostí nesmrtelnou a krví svázanou, jejíž jediné jméno jest právě to tvé.
Učiň mne tvým sluhou na cestě širou zemí a já dobře se ti odplatím, že proliji krev, všech, kteří nejsou hodni tu být. Proliji krev lidí, jedině jejich krev a právě jejich utrpení bude pro tebe radostí, neb padnou právě tobě za oběť.
O Nosferatu:

Nosferatu Oh magna, venio tibi servo.

Sanguinem iussit et manus donatur tibi ut iustum est.
Quaero nunc et me solum hoc sanguis effunditur tibi multo.
Fac Lamiam cruenta venántium. Et ex mea potestate in sanguine tuo omni opere enim me iustus ego ita cogitare vos et numerum.
In nomine sancti omnes insidias diaboli, me Lamiam.
In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti, ut obtemperet, sic vos filii mortis damnationem aeternam, quia et ego te sine ego damnari.
Statim totum fit, quia nomina sanctorum omnium praecipio vobis et Jesus Nazaretus Rex Iudaeorum quia ego testimonium.
Statim faciemus.

Zkoušení rituálu pouze na vlastní nebezpečí!

( Text není můj, ale zkopírovaný ze stránky http://www.vampires.estranky.cz/clanky/premena-v-upira.html )

Po dočtení ze mě vylezl divný přiškrcený zvuk. Tohle má být úplně běžně dostání v knihovně? Kde to proboha žijem? Docela mě překvapilo, že tu už ti vampíři nepobíhají úplně všude. A co ta zvířecí oběť, tolik nevinných malých zvířátek muselo prolít svou krev.

Zazvonilo na další hodinu a já stále nemohla nic najít, prostě nic. Při listování knihou jsem si najednou povšimla jedné věci, v sekci Ovládněte jednoduše a bez problému celý svět chyběly dvě stránky. Poškozování knih bylo pro mě vždy nepochopitelné, ale to nebylo to, co mě v tu chvíli naštvalo. Z předposlední stránky na mě vypadl malý drobný lísteček Konta čtenáře. Moje to být nemohlo, protože bylo zcela určitě doma. Sehnula jsem se a zvedla lísteček z béžových kachlíků.
Konto čtenáře : Ludmila Tancošová
Před očima se mi zatmělo, Tancošová. Vážně příšerná ženská a leckdy i při vyučování pod vlivem alkoholu.
Ještě jednou jsem pohlédla na malý lísteček, pak se pozvedla ze záchodové mísy a přísahala pomstu dějepisářce. Najednou se dveře od mé kabinky otevřely a já stála tváří tvář nějakému neznámému klukovi.
"Tohle jsou dívčí záchody."
Zmateně se na mě díval, pak oči přesunul na knihu.
"Zajímavá četba." řekl a usmál se.
Došla jsem blíž k němu a zblízka se mu zadívala do očí, nevypadal, že je pod vlivem té divné věci co tolik otřásla celou školou.
"Je zajímavé, že jsme si tě nevšimli. Máme skríš v suterénu." rozhlédl se kolem do kola jako by něco hledal. "Neměla bys dělat takovej rámus."
"Jak to myslíš, že máte skríš v suterénu." založila jsem si ruce na hrudi.
"Ukážu ti ji." nadhodil a přešel ke dveřím.
Mírně jsem se zamračila a přemýšlela o nabídce. To, že se nezdál být pod vlivem, ještě neznamenalo, že nespolupracuje s Tancošovou. Ale...
"Dobře."

V suterénu v jedné z nepoužívaných učeben, seděla kolem jednoho stolu skupinka lidí o třech osobách. Otočili se jen na chvíli aby opětovali můj nervózní pozdrav a vrátili se k řešení nějakého zřejmě důležitého problému. Imrich můj průvodce, mě zatahal za ruku a dotáhl k volnému místu u lavice, sám si pak přitáhl další židli. Vysoká blondýnka napravo ode mě hlasitě kýchla. "Na zdraví." zaznělo sborem. Jak to vypadalo nebyla jsem jediná kdo trpěl rýmou, všude po zemi, po lavicích i v koši byla spousta kapesníčků. Byl tohle ten důvod proč nás Tancošová neovládla?

"Tak jaký je plán." zeptal se Imrich a sehnul se co nejblíže k papíru položenému na stole.
"Zbavit se Tancošový samozřejmě." Vysoký muž, kterého jsem až teď zaznamenala jako učitele se otočil na mě. "Burešová, ne?" zeptal se mírně znechuceně. "Ten tvůj test z matiky byl teda nic moc."
"Zakázal jste kalkulačky, tak co jste čekal?"opáčila jsem, ne každý může být matematický génius.
Náš rozhovor přerušil úder dlaní o stůl. "Soustřeďte se!" vykřikla blondýna zprava."Už víme jak na to."

Na tváři mi rozkvetl obrovský úsměv. Paní Ludmila Tancošová seděla uvázaná na své ředitelské židli s roubíkem v puse, byl to nádherný pohled. Náš plán se skládal z velmi jednoduchých kroků, najít Tancošovou, zneškodnit ji a jakýmkoliv způsobem ji donutit aby dala vše do pořádku. První dva kroky už jsme měli za sebou, zbýval už jen ten poslední a taky nejzábavnější.

Byl čtvrtek poledne a nikdo se neučil. Ve škole probíhala obrovská oslava na počest jejím zachráncům. Vzduchem poletovali barevné konfety a balónky, stoly byly plné jídla zdarma.
Právě jsem si užívala velkou porci kuřecího řízku s bramborovým salátem, když si ke mě přisedl Imrich.

"No,nazdar." pozdravil nadšeně a popíjel přeslazenou šťávu z barelu o kousek vedle.
"Zdar," kývla jsem na pozdrav jen co jsem dožvýkala, "dá se to vůbec pít?" pohodila jsem hlavou k červené břečce.
"Jasně je to skvělý." dal si další doušek a nenuceně pronesl: "Nechceš se mnou chodit?"
Nevěřícně jsem na něj koukala s otevřenou pusou, asi mu přeskočilo z toho odpornýho pití. Na jazyku už mě svrběla obvyklá odpovědět na jakékoliv takovéhle podobné otázky, stručné jasné NE. Lidi si ze mě střílelejí až moc často, když mě najednou napadlo, že bych teď možná měla udělat výjimku.
"No dobře." zazněl nakonec můj souhlas.
"No to je skvělý!" vykřikl podle mě až moc hlasitě a už mě táhl od mého nedojedeného jídla.
"Chci ti představit svou rodinu jsou vážně skvělí, budou se ti líbit."
Pobaveně jsem zakroutila hlavou a v hloubi duše doufala, že to nemyslí vážně.

(za všechny chyby se omlouvám)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Profesor Hagrid Profesor Hagrid | Web | 8. listopadu 2013 v 13:35 | Reagovat

Zajímavé :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama