Reality depresses me. I need to find fantasy worlds and escape in them. - Noel Fielding

První kapitola

12. listopadu 2013 v 17:57 | NM |  Jiný život
Tinky cupital rychle chodbou, jeho nový pán mu dělal velké starosti a když už o tom byla řeč starosti mu dělal i ten starý. Jeho lordstvo si do domu moc často návštěvy nezvalo, pokoje pro hosty byly v hradním komplexu vlastně jen tak, aby se neřeklo. Malý skřítek se ohlédl za sebe, jak předpokládal kluk za ním už zase nebyl, postával u velkého okna v románském stylu a shlížel dolů na překrásnou zahradu.
"Pane," zatahal za Harryho rukáv a snažil se na sobě nedat znát žádnou nervozitu, Lordstvo na něj spoléhalo, že přivede chlapce na snídani v čas, ale ono to zatím vypadalo, že ztroskotají tady v chodbě a nikam už se nepohnou, "musíme se v čas dostavit na snídani." aby dodal větší důraz svým slovům, znovu pánovi lehce škubl za rukáv.
Harry se odtrhl od okna, kousek popošel, ale pak upnul pozornost na jeden z obrazů. Tinky si hluboce povzdechl, s dětmi jsou jen samé potíže.
"Tebe jsem tu ještě neviděl? Kdopak jsi." zeptal se obraz, portrét jakéhosi aristokrata. "Ty mluvíš?" podivil se Harry a postoupil ještě o kousíček blíže.
"No samozřejmě dítě." urazil se ctihodný muž a nadzvedl obočí. " Já jsem ..."
Domácí skřítek toho měl právě tak akorát dost, nedal vznešenému siru ani vteřinu na to aby se stihl představit, natož aby posléze začal vyprávět ještě svou úchvatnou rodinnou historii, popadl chlapce rychle za ruku a bez jakéhokoli předchozího varování luskl prsty a oba je přemístil, ocitli se přímo před dveřmi do jídelny. Nic proti mladému pánovi neměl, ale osobně doopravdy netoužil po hněvu Lorda Voldemorta, ani výletu do Nagiiny trávicí soustavy, což by se tomu zcela jistě rovnalo. Zdvořile zaklepal na honosně zdobené dveře a uvedl to stále zvědavé dítě dovnitř.

Muž pravým jménem Tom Rojvoj Raddle odložil noviny, právě se chystal vstát ze své židle v čele dlouhého stolu a dojít pro svého hosta sám, když to malé ubohé stvoření, nazývané domácí skřítek konečně dorazilo.

Harry se usadil na druhou stranu stolu, byl si docela jistý, že kdyby neměl své brýle ani by druhého muže neviděl. Nemohl si pomoci, stejně jako před chvílí na chodbách, začal znovu bloudit očima po rozlehlé jídelně. Snad ještě nikdy neviděl tolik zajímavých věcí na jednom místě.
Jednou rukou přejel přes své nové oblečení. Netušil sice co to bylo, jestli bavlna nebo něco jiného a vlastně ho to ani nezajímalo, on nejvíce oceňoval fakt, že mu ty věci padly.
Poposunul se na židli dopředu, na stole před ním se nacházela ohromná spousta jídla, možná ani Dudley by nebyl schopen to všechno sníst.

"Jez" pobídl ho muž a sám si posloužil salátem a kouskem voňavého křupavého pečiva. Sedmiletý chlapec se nervózně usmál, popadl jednu housku a několik plátků sýra. Hladově se zakousl, stále nevěděl co si o celé situaci myslet. Snil nebo bděl. To netušil. Všechno mu připadalo pravé a nefalšované, ale takových snů už měl taky hodně a nakonec se stejně vždy probudil a nutno dodat, že vysoce zklamaný.
"Jak se jmenuješ chlapče." Lord Voldemort se očima vpíjel do jizvy na klukově čele, byla něčím zvláštní i to dítě bylo podivné, někoho mu neustále připomínalo.
"Harry Potter, pane." řekl Harry nervózně a tak potichu, že ho tam daleko na druhé straně stolu snad ani nemohlo být slyšet.
Tom Rojvoj Raddle ho však přese všechna očekávání zaslechl a ten tenoučký hlásek mu v hlavě znovu rozdrnčel onen maličký zvoneček. Potter to už mu opravdu něco říkalo. Chvíli jen tak seděl a snažil se něco, cokoliv si s tím jménem spojit. Bohužel však po chvíli zjistil, že má úplné okno. Černovlasé dítě se sklánělo nad talířem a pilně žvýkalo svou snídani, snad ho úplně nevyděsí když zavolá Naginy aby mu trochu poradila.

Nagini, která právě tou dobou přemýšlela zda by stálo za to ochutnat domácího skřítka, který kousek od ní svědomitě otíral prach, se na syčivé vybídnutí svého pána a dlouholetého přítele v jedné osobě otočila a začala se plazit směrem k jídelně. Možná, že si Voldemort rozmyslel to s tím malým neduživým pískletem, pomyslela si vesele, když v místnosti zahlédla i jejich včerejšího nezvaného hosta.
"Už ho můžu sníst?" zasyčela tázavě a líně obtočila své mohutné dlouhé tělo kolem Voldemortovi židle. Riddle nadzvedl překvapeně obočí, upřímně nechápal co tuhle podivnou uchylku u jeho hada způsobilo. Co na tom děcku vůbec chtěla jíst, vždyť byl jen samá kost a kůže.
Stejně jako předchozí večer žraní nového obyvatele Riddle Manor zavrhl. "Říká, že se jmenuje Potter, neříká ti to něco?"
Zklamaný had už chtěl zavrtět hlavou, když ... "Potterovi," přemýšlela, "nezabil je Brumbál?"

Ano, no jistě, už si vzpomínal. Stalo se to asi před sedmi lety, snad se právě slavil ten rádoby děsivý svátek Halloween, Potterovi bydleli v Godrikově dole a právě tam je Brumbál zabil. Ten starý blázen, no možná by se více hodilo psychopatický šílenec. Boj za vyšší dobro, bylo jen lepší pojmenování nutného zla, chudáci Lili a James si to bohužel uvědomili až příliš pozdě, hrůzná pravda je zastihla okamžik před tím než si pro ně došla smrt. Opravdu smutný osud, když vám někdo vrazí kudlu do zad, tedy obrazně. Jeho pohled se střetl s jasně zeleným. Podle jeho zdrojů by měli být mrtví všichni tři Potterovi, do jednoho. Smrtelnou kletbu nemůže přežít nikdo, alespoň si to do dnes myslel.

Harry těkal očima mezi Voldemortem a Naginim. Zdálo se mu to nebo ten had skutečně mluvil? Nebylo by na tom nic moc divného, ten portrét na chodbě mluvil přeci taky. Strýci Vernonovi by se tady rozhodně nelíbilo, pomyslel si a mírně se na chvíli usmál.
Ten velký plaz mu, dělal starosti, domácí zvířata ostatních lidí ho neměla moc ráda, hlavně psi tety Marge. Dobře si vzpomínal na to, jak ho zrovna minulý rok jeden z nich, Raťafák, zahnal na strom, kde pak seděl skoro až do půlnoci, kdy Vernonovi začalo lézt na nervy to ustavičné štěkání, nemohl kvůli němu usnout.
"Z Nagini strach neměj," muž pohladil hada po hlavě,"nic ti neudělá." Potter jen pokývl hlavou na znamení, že to chápe, pak popadl skleničku aby spláchl žízeň dýňovou šťávou.

Voldemort povstal, pro další rozhovor, chtěl být Harrymu Potterovi co nejblíž. "Jak jsi se sem dostal?" zeptal se. Chlapec odložil skleničku, od přemýšlení se mu zkrabatilo čelo. "Já nevím" řekl a připadal si poněkud hloupě, měl vědět, že tato otázka dříve či později přijde. Myslí si ten pán, že se do jeho domu vloupal? Vyhodí ho ven na ulici? Harry cítil jak se celý ten úžasný sen pomalu rozpadá, bylo to všechno samozřejmě až moc hezké, než aby to vydrželo.
"Našli jsme tě včera večer v druhém patře, spal jsi." Voldemort se upřeně zahleděl na černovlasého kluka, který s každou další otázkou vypadal menší a menší.
"Já nevím, pane," odpověděl Harry potichu a nervózně pohupoval nohou, "zdál se mi divný sen, o zrcadle a když jsem se probudil, byl jsem tady." Malý chlapec očekával co nevidět ránu, čekal že na něj muž bude řvát, že lže a má říct pravdu, nic z toho ovšem nepřišlo.
Muž, kterého Harry odhadoval na dvacet-pět až třicet let se zvedl ze své židle a natáhl ruku. "Ukážu ti zahradu," Lord Voldemort se pokusil usmát, vyšel z toho však spíše úšklebek, nebylo se čemu divit, neměl ve zvyku se smát, "Tedy pokud chceš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama