Reality depresses me. I need to find fantasy worlds and escape in them. - Noel Fielding

Augustus Pudl a propiska pravdt 4/6

25. září 2013 v 18:38 | Nikola Marešová |  Augustus Pudl a propiska pravdy
Nikdy by neřekl, že dostávat dobré známky může být tak úžasné. Seděl ve své lavici, ležérně se opíral o mírně zdevastované dřevěné opěradlo své židle a s velikým uspokojením pozoroval své zoufalé spolužáky šprtající se na překvapivou písemku, jenž jim byla oznámena ani ne před hodinou. Učitele už asi opravdu štvalo, že se spousta lidí hodí marod, sotva co oznámí písemku. Vyřešili to těmihle neočekávanými testy, které byly i pro pilné žáky značně stresující. Na chvíli si zavzpomínal na staré časy, jeho by žádná taková písemka jen tak nezaskočila, jakmile si usmyslel ,že něco psát nebude, tak to samozřejmě nepsal. Opravdu vynikal v utíkání z tohohle ústavu.

Jeho oči spočinuly na prázdném místě po jeho boku. Teď Samuel zdrhá sám. Dobře mu tak, pomyslel si Václav, on mu pomoci chtěl, nabídl se, že ho nechá od něj opisovat, ale Kučera byl asi moc pyšný a arogantní aby tak velkorysou nabídku přijal. Začal na něj ječet, byl jako smyslů zbavený, tvrdil mu ,že už není takový jaký byl předtím že se změnil. Samozřejmě jsem se změnil, ale k lepšímu. A to díky tomuhle miláčkovi. Velice něžně pohladil modrou propisku, byla nádherná. Světle modrá barva se krásně leskla ve slunečních paprscích, pronikající do třídy skrz útlé větve stromů obsypané pomalu se přebarvujícím listím. Stříbrný kroužek u vrcholu propisky společně se stejně zbarveným držátkem, jí dávalo seriózní zevření. Byla to Propiska Pravdy, nejlepší propiska jakou kdy svět viděl a uvidí.

Václavova záda a bok zalil lehce lechtající a studený pocit, někdo ho sledoval. Bezděčně se mu pozvedl pravý koutek tenkých úst. Byl to určitě zase ten Pudl, poslední dobou se zdálo, že ho nepouští z dohledu ani na minutu, modré zorničky na něm byly prostě přilepené pořád, od prvního zazvonění až do toho posledního. Vašek měl chuť začít se příšerně smát, jak jen tohle miloval. Byl teď chytrý a dostával v písemkách často o hodně víc bodů než sám Augus, mozek třídy. Byl si vážně jistý, že ho Pudl nesnáší a nesmírně si to užíval, každý svůj zaznamenaný úspěch, pořádně okomentoval a dával si vždy pozor aby to ten kudrnatý špťácký mizera vždy slyšel. Zvláštní uspokojení mu pak způsobilo jeho jmenování na nejlepšího žáka třídy, podle všech učitelů i ředitele byl nejlepší žák za posledních .... no možná za celou historii této příšerné školy. Ano to tomu opravdu nasadilo korunu, ještě teď mohl před očima vidět ublíženou Augustovu tvář a samozřejmě také tváře svých obdivovatelů. Ještě před dvěma týdny, jsem byl nejhorší žák, opovrhovaný úplně všemi a teď? Zřejmě si myslí, že jsem génius! Teď už se vážně začal smát na celé kolo, někteří studenti se ublíženě ohlédli, vždy se našel někdo kdo si všechen smích bral osobně. Václav pomalu kroužil propiskou v sešitě, všechny kruhy, které vytvořil byly naprosto dokonalé. Možná to vážně dotáhnu na génia, či prezidenta, jen když budu mít tebe zlatíčko.

"Nezírej na něj furt, jeden by si mohl myslet, že mu závidíš."

"Nezávidim"

"Tak na něj nezírej."

Oba se pak svorně otočili zpátky k otevřeným sešitům. Dlouhé věty, souvětí a spousta odborných slov se jim z papíru přímo vysmívala, bylo toho tolik.

"Já toho učitele nenávidim." zuřil Mark a třel si kručící žaludek. "Ani na oběd jsem si nemohl dojít."

"Vy mě chcete obviňovat z toho, že se nemůžete správně najíst? Kdybyste se učil každý den doma a vzorně se připravoval na každou z mých hodin, mohl jste se úplně klidně a spořádaně najíst, jako každý jiný student v naší výborné školní kuchyni."
Mark vypětím neskočit právě příchozímu učiteli po krku, zrudl od hlavy až k patě. To si vážně všichni učitelé myslí, že mají jenom jejich předmět? Že ten jejich předmět je to nejdůležitější co je kdy v jejich ubohém životě potkalo? Ano, zřejmě už to tak bude.

"Rozdejte si papíry." Nařídil suchým hlasem Igor Tatar a usedl za katedru. Už čtvrtým rokem učil na téhle příšerné pedagogické škole a odborném výučišti opravářů, sklářů a zahradníků a bůh ví čeho ještě. Opravdu nechápal jak tyhle věci mohl někdo spojit dohromady, nedávalo to smysl. Podíval se pozorně na nynější první ročník, nešlo mu do hlavy proč se někteří z nich šli učit na pedagogy, u mnoha z nich se zdálo, že se na tuhle školu dali pouze proto, že chtěli za pár let týrat nějaké chuděrky malé děti. S tichým bzzzm otevřel svůj malý penálek a vytáhl červenou propisovací tužku, začal se věnovat psaní do třídnice. Asi po deseti tichých minutách, kdy jediným zvukem bylo škrábaní hrotů psacích potřeb a tiché sténání, se kousek před jeho katedrou strhl hlasitý humbuk. Všichni přestali psát a upřeli pohled na Augustuse Pudla, jediného člověka, který až do dnešního dne nic podobného nezpůsobil. Tatar pozvedl obočí. "Pane Pudle? Děje se snad něco?"

"Ano pane, mohl bych se prosím posadit, támhle dozadu k Václavovi? Nemůžu psát za toho ustavičného sténání, co se kolem mě pořád ozývá."

Učitel dějepisné výchovy se malinko pousmál. Augusta měl rád, nevyrušoval v hodinách, dával pozor a byl inteligentní. Navíc si nemyslel, že by opisoval, neviděl problém v tom ho přesadit.
"Ale jistě," mávl rukou směrem, k ještě nedávno nejhoršímu studentovi sedícímu vzadu, "dělejte jak uznáte za vhodné."

"Moc vám děkuji pane profesore." Augustus elegantně vstal ze svého sedadla, dlouhými kroky se přesunul až ke svému nenáviděnému spolužáku Potměšilovi. Igor se znovu vrátil k třídní knize, listoval a listoval, třídnice se otevřela na straně s Potměšilovým jménem. Nevěděl jak to ten kluk udělal, ale nevěřil mu ani nos mezi očima, pokud by existoval opak toulenu, nějaká zázračná omamná látka zvětšující mozek a doplňující šedé buňky mozkové, okamžitě by toho kluka obvinil z jejího užívání. Jak se jen z takového hajzlíka mohl doslova přes noc stát novodobý myslitel?

"Na co si to hraješ Pudle, vypadni pryč, nemůžu přemýšlet když mi tu oxiduješ.
Augustus neodpověděl, tiše seděl na svém sedadle a psal test. Srdce mu v hrudi pumpovalo opravdu zběsile. Už brzy se musí dovědět pravdu o tom zázračném dítěti. O tom co sedělo právě teď vedle něj. Psal test a zároveň se snažil nenápadně šilhat na Václava. Byl tak blízko, musí tomu přijít na kloub. Potměšil se znechuceně odvrátil od nového spolusedícího, vrátil se zpátky k testu.

"Tak co?" zeptal se Marek, když nasedli do autobusu a rozjeli se zpátky do svých domovů a v případě Augusta ještě do městské knihovny.
"Nic, žádný tahák, přítel na telefonu, prostě nic a přesto měl všechny otázky správně." vytáhlý chlapec zakroutil zoufale hlavou, "Přesto jsem si jistý že ze své hlavy to nemá."

"No jistěže ne, ovládá ho nějaká mimozemská bytost z dalekého vesmíru."

"Myslím to vážně Marku."

"No samozřejmě." Marek se odmlčel a snažil se podívat do kamarádových očích. "Já vim, že ho nemáš rád a že je to hajzl, ale co když se vážně změnil.

"Nezměnil, pořád je to stejnej idiot jako na začátku školního roku. Víš jak psal před tou jeho zázračnou změnou ne. Jeho slohové práce a diktáty byly plné : Babyček, vider a podobných ohavností a teď na jednou píše líp jak ten nejlepší učitel českého jazyka na světě. To prostě není normální.

Holohlavá hlava, jak se Markovi často přezdívalo se zabořil hlouběji do sedačky staré karosy a do uší si nacpal sluchátka. Doufal, že se Augus té posedlosti Potměšilem a jeho zázračnými schopnostmi, brzo zbaví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama