Reality depresses me. I need to find fantasy worlds and escape in them. - Noel Fielding

Cesta do školy

15. prosince 2012 v 20:50 | Nikola Marešová |  Šílené Povídky
Ráno jsem se probudil v 7:00. Rychle jsem vstal a převlékl se abych byl co nejrychleji ve škole. O dvacet minut později jsem si sáhl do ledničky pro jogurt. Byl v něm magnet ! A byl prostě úžasný ! Snědl jsem ho a všiml si, že kelímek a zbytek jogurtu zeleně září. Zapomněl jsem že jsem ho koupil u Temelína.
Oblékl jsem se a vyrazil do školy, hned za brankou mě zarazilo, že se mi jde nějak moc dobře. Na zádech mi chybělo obvyklých sedm kilo. Vrátil jsem se zpět domů, ale taška nikde. Na jejím místě jsem našel papírek. ,, Byla provedena exekuce vašeho školního batohu a Televize na základě, nezaplacení poplatků za radioaktivitu." Schválně jsem nakoukl do obýváku, telka opravdu chyběla a na jejím místě ležel úplně stejný papírek, jaký jsem držel v ruce. Podíval jsem se na hodiny.,, Za deset minut osm měl bych opravdu vyrazit do školy" Nechal jsem pitomé vtípky mé rodiny na pokoji (vyřídím si to s nimi později ), otevřel dveře a vyrazil směr škola.
Cestou jsem byl připraven se na všechny kolem sebe sebevědomě usmívat, nechtěl jsem aby si mysleli že se flákám za školou. Což si valná většina asi stejně bude myslet, díky naší sousedce, která nikdy nezapomene okomentovat jak pozdě to vycházím do školy. Ale když nad tím tak přemýšlím. Podívám se do otevřeného okna naší sousedky. Jako obvykle z něj na mě vykukovala. Tentokrát však její tvář nenesla známky hněvu, rozčilení a ani trochu nezbrunátněla. Naopak potom co jsem se k ní otočil a hodlal ji pozdravit. Ne že bych chtěl, ale ona si vždycky stěžuje mé matce když tak neučiním. Naše sousedka Naďa mě však moje otrávené ,, dobrý den" ani nenechala vyslovit pouze vyděšeně vykvikla a zabouchla své okno. Jak jsem pokračoval v cestě, všiml jsem si, že na mě víc lidí pokukuje se strachem v očích jako tomu bylo u paní Naděždy Petrové ( sousedka), nebo se zjevným zaujetím. Podíval jsem se dolů abych zjistil, jestli nejsem třeba ještě v pyžamu. To už se mi taky párkrát stalo i když jsem nechápal proč by z toho měl mít někdo strach.
Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že pyžamem to dnes nebude. Moje ruce zeleně zářily. Byl jsem nadšený ! Vím že to vypadá divně být nadšený z toho že zeleně světélkujete, ale takovéto věci se stávají jednou za život. Nebo také vůbec. Můžete namítnout, že muchomůrku také ochutnáte jednou za život a nejspíš i naposled. A vím na co tím narážíte.
Ale k doktorovi můžu klidně jít až potom. Zatím si můžu užít strašení spousty lidí a samozřejmě u toho dávat pozor na muže v černém. A jak se ukázalo měl jsem si dávat pozor také na armádu, která na mě vybafla hned co jsem zahnul za panelák, abych to vzal ke škole zkratkou.
,, Co chceš, přicházíš v míru" ? Vykřikl na mě hystericky jeden z nich, který stál nejblíž ke mě, ostatní tři měl daleko za sebou. Nejspíš ho poslali jako obětního beránka. Pohrával jsem si s myšlenkou že na něj křiknu ,, Nepřicházím v míru a hodlám tě sežrat.", Ale to mi přišlo za a) moc drastické za b) nechtěl jsem být uvězněn a možná i zkoumán.
,, Já jdu jenom do školy. " řekl jsem plačtivě i ta slzička stekla. Jsem na sebe opravdu hrdý trvalo mi roky než jsem se naučil brečet na počkání.
,, Do školy." Divili se všichni čtyři a jeden vypadal jako by mě chtěl jít utěšit.
,, Ano dneska máme projektový den zelená technice, chtěl jsem aby bylo poznat, že tento projekt podporuju a že mám vědu opravdu rád." Podle toho jak se tvářili mi to prošlo.
Členové armády odešli a zanechali mě svému osudu. Né neumřel jsem !
Šel jsem dál a najednou jsem pocítil silné nutkání létat. Rozeběhl jsem se tedy a s výkřikem ,, Já věřím že poletím." Jsem rozepjal ruce pokusně s nimi zamával a letěl jsem. Po chvíli jsem zjistil, že to mávání rukou není vůbec potřeba a tak jsem toho zanechal, stejně už mě bolely. V okně paneláku okolo, kterého jsem právě prolétal jsem zahlédl naši učitelku hudebky. Dlouho jsem ji ve škole neviděl. Ale slyšel jsem, že už se vrátila ze své ,, dovolené v Chorvatsku". Pravda je taková že nevydržela dvouhodinovku hudební výchovy s naší třídou a psychicky se zhroutila. To se teď podle všeho stalo znovu. Kvůli dalšímu neodolatelnému nutkání jsem už neměl čas přemýšlet nad padlou učitelkou. Kolem letěl vrabec, kterého jsem z neodvratného popudu a chuti sežral. Chutnal podobně jako kuře. I nad mými neobvyklými chutěmi mi nebylo dovoleno dlouze přemýšlet. Kvůli neočekávanému křiku ze zdola. ,, Ty ****** , poleť dolů nebo si pro tebe dojdu."
Byl to můj otec, který teď v ruce výhružně třímal pušku s uspávacími šipkami. Vždycky bral školu moc vážně a teď si určitě myslí, že jsem za školou. Kolem mě prolétla první šipka. Pak druhá a pak mi všechno z černalo jak mě zalil spánek.
Teď když sedím v mém pokoji a to všechno tu sepisuji na papír si myslím, že dokonce i to roční vězení za to stálo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zaffina zaffina | Web | 12. září 2013 v 21:26 | Reagovat

čo nato napísať vážne máš tú fantáziu ako si už spomínala možno by sa z toho dalo spraviť aj niečo na pokračovanie ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama